Obecná biologie (CZ) Public

Obecná biologie (CZ)

Nikol Gřešková
Course by Nikol Gřešková, updated more than 1 year ago Contributors

Description

I = živé soustavy, vznik a vývoj; II = buňka: její struktura a chemické složení; III = buňka: buněčné dělení a genová exprese; IV = buňka: výměna látek a energie; II - IV = doplňující otázky

Module Information

No tags specified
Život na zemi vznikl přibližně před 4 miliardami let (prahory). Prvotní živé soustavy se nazývají eobionti (vznikli z koacervátů) a z nich se vyvinuly tři vývojové linie - archebakterie, eubakterie a eukaryota. Vznik života lze rozdělit na chemický, biochemický a biologický vývoj. Součástí biochemického vývoje je: vznik koacervátů = kapičkové útvary, které samovolně vznikají ve vodním roztoku makromolekulárních látek (polymerů); jsou schopné výměny látek s prostředím; oblaněné vznik mikrosfér = předchůdci buněk koacerváty a mikrosféry spolu tvoří první termodynamicky otevřený systém = metabolon Oparinova teorie (abiogeneze) = vývoj organických látek z anorganických.                                                                Geologická období Země: Předgeologické období (hadaikum, 4600 milionů zpátky): chemický vývoj oceánů a atmosféry Prahory (archaikum): bakterie, sinice Starohory (proteozoikum, prekambrium): členovci, kroužkovci Prvohory (paleozoikum): rozšíření života na souš (karbon); rostliny, hmyz, ryby, plazi a obojživelníci Druhohory (mezozoikum): dinosauři, ptáci; křída, jura, trias Třetihory (terciér, 1 - 65 milionů zpátky): savci Čtvrtohory (kvartiér): člověk                                                                Ekosystém je složitý systém živých i neživých složek na daném místě (např. savana, deštný prales, korálový útes, louka, listnatý les). Sukcese = změny ekosystému. Stádia vývoje ekosystému v čase: zmlazení ekosystému vyzrávání ekosystému vrcholové stádium ekosystému zhroucení ekosystému                                                                 Evoluce se dá rozdělit na makroevoluci (evoluce vyšší než úroveň druhu; jsou dlouhodobé, neopakovatelné) a mikroevoluci (projevuje se v krátkých časových intervalech, dá se pozorovat). První ucelenou teorii evoluce podal J. B. Lamarck, ale dnešní vědci vycházejí z teorie, kterou později předložil Ch. Darwin, který pojednával o dvou hlavních faktorech ovlivňujících evoluci - přírodní výběr a boj o život. Přírodní výběr = hybná síla evoluce; umožňuje přežít jedincům nejlépe adaptovaným. Speciace = vznik nových druhů = základní jednotka evoluce. Mezidruhovému rozmnožování zabraňují reprodukčně izolační mechanismy.   Jedinec je prostorově ohraničenou soustavou, existuje určitou dobu, vyvíjí se (individuální vývoj = ontogenetický) a potom zaniká. Je součástí nějakého druhu, proto má charakteristické druhové vlastnosti. Druh se vyvíjí fylogeneticky. Druhy se mezi sebou nemůžou reprodukovat, proto jsou reprodukčně izolované (ohraničené).                                                                Hierarchie organismů: nebuněčné organismy = viry jednobuněčné organismy = bakterie, prvoci, některé řasy a houby; soběstačná buňka kolonie = soubor sdružených buněk, zůstávají ale soběstačné mnohobuněčné organismy = soubor buněk, které tvoří tkáně, orgány... individua vyššího řádu (obligátní společenstva) = jedinci téhož druhu, vzájemně na sobě závislí, různě diferenciovaní (mají různé role); mravenci, včely   Prokaryota = archebakterie, eubakterie (bakterie, sinice)Eukaryota = rostliny (nižší a vyšší rostliny), živočichové (prvoci, mnohobuněční), houby   Jednobuněčné houby jsou kvasinky (eukaryota, heterotrofní) - jsou prospěšné (kvašení piva, kynutí), ale i neprospěšné (onemocnění kůže).Mnohobuněčné houby jsou rozkladači (jako bakterie; organické látky na anorganické) - cizopasné, rozkladné, symbiotické. Jednobuněčné rostliny jsou řasy (mohou být ale i mnohobuněčné), fotosyntetizující >> autotrofní. Jednobuněční živočichové jsou prvoci (eukaryota; heterotrofní); můžou způsobovat nemoci: malárie, spavá nemoc, toxoplasmóza. Sinice patří mezi bakterie, jsou jednobuněčné, fotosyntéza, prokaryota.                                                                Obecné vlastnosti buněčných organismů: Autoreprodukce = schopnost vytvářet živé soustavy podobné sami sobě Dráždivost = schopnost odpovídat na vnější stimuly Společný chemický základ všech živých organismů jsou organické látky, především bílkoviny, nukleové kyseliny, sacharidy a tuky Dědičnost = předávání genetické informace na potomky Vývoj (ontogenetický = jedinec; fylogenetický = druh)                                                                 Nebuněčné organismy (viry, viroidy, virusoidy) jsou v případě reprodukce závislé na hostitelských buňkách. S buněčnými organismy sdílí společný chemický základ, schopnost autoreprodukce a možnost exprese genů. Nemají schopnost výměny látek a energií, dráždivost, schopnost růstu.   Virus = nebuněčná živá soustava, která je v přenosu genetické informace závislá na hostitelské buňce. Viry nejsou prokaryota ani eukaryota, protože to nejsou buňky, jsou to nebuněčné organismy, "schránky" pro infekční nukleovou kyselinu.Virion = částice viru schopná infikovat buňku. Skládá se z nukleové kyseliny (genom viru, buď DNA, nebo RNA, nikdy ne obě) a proteinového obalu = nukleokapsid. Virion se naváže na povrch, potom pronikne skrz cytoplazmatickou membránu, vypustí nukleovou kyselinu, replikuje ji, potom viriony zrají a nakonec se uvolní z buňky. Virová infekce = vnuknutí viru do hostitelské buňky latentní infekce = virus je v buňce, ale nemnoží se, neškodí perzistentní infekce = virus je v buňce, drobně se množí, neškodí provirus = genetická informace viru se zařadí do genomu hostitele tansformace = virus může změnit buňku (např. nádorová transformace onkoviry) lytická infekce = virus se pomnoží a potom buňku při uvolnění virionů zničí nelytická infekce = virus se pomnoží, viriony se uvolní a buňka se zahojí   Mezi nejznámější virová onemocnění patří: chřipka, nachlazení, opary, spalničky (nejčastěji děti 4-5 let), obrna, příušnice, žloutenka (hepatitida), AIDS (HIV), neštovice, mononukleóza...   Bakteriofág je virus, který napadá bakterie. Lytický cyklus je pro virulentní bakteriofágy = viriony se hromadí v buňce, zvyšuje se permeabilita (schopnost membrány propouštět tekutiny) a plní se vodou, lysozym na konci "nožiček" narušuje buněčnou stěnu, bakterie se rozpadá (lyzuje) a viriony se uvolní. Lyzogenní cyklus je pro mírné bakteriofágy = DNA fága se nereplikuje, ale začlení se do chromozomu bakterie a dělí se s ní, dostává se do všech dceřiných buněk (profág; provirus) a může kdykoliv nastat lytický cyklus; bakteriální buňka infikováná profágem je imunní vůči napadení jiným fágem = je lyzogenní.                                                                Živá příroda se od neživé liší hladinou entropie.  Entropie = neuspořádanost, např. krev - krvinky jsou v plazmě různě rozházené. Entropie živočišného systému je nižší, než maximální možná (je to totiž z pohledu termodynamiky otevřený systém >> neustále dochází k výměně energie i látek s okolním prostředím). Živé systémy jsou schopny regulovat svou entropii, to znamená, že dokážou dynamicky udržovat homeostázu z hlediska strukturního, chemického i energetického prostřednictvím souboru procesů, kterým se říká metabolismus. Po smrti organismu dochází k termodynamické rovnováze (všechny procesy ustály) a entropie dosahuje maxima.                                                                Třídění podle metabolismu: aerobní (potřebují kyslík) a anaerobní autotrofní (hlavní zdroj uhlíku mají v oxidu uhličitém) a heterotrofní (zdroj uhlíku mají v organických látkách - bílkoviny, tuky, sacharidy) fototrofní (využívají světelnou energii) a chemotrofní (energii mají z oxidací - rozpadu - živin) Člověk je aerobní chemoheterotrofní organismus.                                                                Bakterie a sinice jsou jednobuněčné organismy a vznikaly už v prahorách (archaikum) - 4 mld let zpátky. Dělí binárním dělením - mateřská buňka replikuje chromozom a rozdělí se na dvě shodné buňky.Bakterie = parazitické, symbiotické nebo rozkladači; nejvíce v půdě; zásobní látkou je glykogen; spor = klidové stádiumSinice = ve vodě, kůře stromů, skalách, půdě; zásobní látka je škrob; akineta = klidové stádium
Show less
No tags specified
Buňka je základní stavební a funkční jednotka všech živých organismů. Může být prokaryotická (bakterie, sinice), nebo eukaryotická (rostliny, živočichové, houby).                                                                CHEMICKÉ SLOŽENÍ: biogenní prvky: makrobiogenní (C, O, H, N, P, S, K, Na, Ca, Fe) a mikrobiogenní (Zn, Mn, Co, Cu) voda: 60 - 90 % nízkomolekulární látky: aminokyseliny vysokomolekulární látky: polysacharidy (zásobní; škrob u rostlin, glykogen u živočichů), proteiny, nukleové kyseliny (DNA, RNA)                                                                STRUKTURA BUŇKY: Buněčné stěny: bakterie: peptidoglykan rostliny: celulóza houby: chitin živočišná buňka buněčnou stěnu nemá Biologické membrány jsou k udržení entropie (neuspořádanost), izolaci jednotlivých prostředí (kompartmentalizace) a slouží jako interface s prostředím (transport, kominikace). membránové fosfolipidy = amfipatické (mají polární a nepolární část), nepolární (hydrofobní) směřují dovnitř dvojvrstvy a je příčinou nepropustnosti membrány (polární je třeba voda), polární (hydrofilní) jsou zvenku membránové proteiny (glykoproteiny) = jsou jen z jedné strany (povrchové) nebo prochází skrz membránu (integrální); např. transportní proteiny  Membránové organely: endoplazmatické retikulum (ER) = drsné (jsou na něm ribozomy, syntéza bílkovin) a hladké (bez ribozomů, syntéza steroidních hormonů = nejsou ukládány do zásoby, vznikají z cholesterolu - gluko (kortizol) a mineralokortikoidy (aldosteron), testosteron, progesteron, estrogeny) Golgiho aparát, komplex, systém = funkčně a někdy i fyzicky navazuje na ER membránové váčky = lysozomy (rozklad sacharidů, proteinů, lipidů, nukleových kyselin), vakuoly, peroxizomy (redukce vody a škodlivých látek) mitochondrie = semiautonomní (polosamostatná) organely = produkují energii, mitochondriální matrix ma mtDNA plastidy u rostlinných buněk = semiautonomní (polosamostatná) organely = chloroplasty (fotosyntéza), chromoplasty (barva rostlin), leukoplasty (zásoby) Ribozomy = ribonukloproteinové částice tvořené rRNA a proteiny, které slouží k syntéze proteinů na drsném ER v průběhu translace (skládají se ze dvou jednotek, které jsou funkční až po jejich spojení). Cytoskelet je soustava struktur s opěrnou a pohyblivou funkcí u všech eukaryot - pohyb, dělení, svalové kontrakce, transport organel. mikrotubuly (MT) = základní stavební jednotkou tubulin (vazebné místo pro GTP = guanotrifosfát); polarizované vlákna; vznikají dělící vřeténka mikrofilamenta (MF) = základní stavební jednotkou aktin (vazebné místo pro ATP); ohebnější a kratší jak MT, ale je jich více; polarizované vlákna; propojení buněk v tkáni intermediální filamenta (IF; střední filamenta) = nepolarizované vlákna (= žádné motory); stejně jak MF se podílí na vzájemném propojení buněk v tkáni Molekulární motory = proteiny schopné štěpit ATP a využívat získanou energii k pohybu podél polarizovaných cytoskeletárních vláken (= dokážou přemisťovat "náklad" po vláknech, nebo způsobují pohyb buňky, stah svalů...) myoziny = pohyb po aktinových vláknech (mikrofilamenta) k plus konci; svalové stahy, transport organel kinzeiny = pohyb po mikrotubulech k plus konci; v neuronech, transport organel, buněčné a jaderné dělení dyneiny = pohyb po mikrotubulech k mínus konci; nejrychlejší, ale potřebuje další proteiny pro funkci; bičíky a řasinky                                                                GENOM Prokaryotický genom = jediná kruhová molekula DNA (nukleoid). V prokaryotech se také mohou vyskytovat plazmidy = nejsou nezbytné pro život buňky, ale mohou mít pro ni různé výhodné vlastnosti (např. rezistenci vůči antibiotikům). Eukaryotický genom = lineární molekuly DNA navázané na histony (nukleozomy); většina DNA je svinuta do šroubovice vyššího řádu (selenoid).   Nukleozom = základní stavební kousek nukleohistonového (chromozomového) vlákna. Chromatin = soubor DNA a bílkovin, které dohromady tvoří nukleohistonové (chromozomové) jádro. Euchromatin (transkripčně aktivní; světlejší; nekondenzovaný) a heterochromatin (transkripčně neaktivní; tmavší; kondenzovaný).   Kondenzace DNA = "sbalování" DNA.
Show less
No tags specified
BUNĚČNÝ CYKLUS = cyklus, kterým buňka prochází od svého vzniku po další dělení. M fáze a interfáze: G1 fáze (postmitotická, přípravná 1.): růst buňky, zdvojení buněčné hmoty, tvorba RNA a proteinů, kontrola a opravy DNA,  hlavní kontrolní uzel S fáze (syntetická): replikace DNA (zdvojení množství DNA; jedna chromatida se spojí s druhou chromatidou v místě centromery a tvoří tak sesterské chromatidy) G2 fáze (postsyntetická, přípravná 2.): zdvojování organel, druhý kontrolní uzel (rozhoduje o tom, jestli se buňka opravdu bude dělit) M fáze (mitotická): jaderné dělení (karyokineze) Po jaderném dělení většinou nastává buněčné dělení (dělení mateřské buňky na více dceřiných), cytokineze.                                                                KARYOKINEZE = JADERNÉ DĚLENÍ Meióza = vznikají čtyři dceřiné buňky, které jsou haploidní (jedna sada chromozomů) a počet chromozomů v dceřiných buňkách je menší jako počet v mateřské. Období mezi dvěma meiózami je interfáze. První meiotické dělení (heterotypické): Profáze I (má 5 stádií): spirilizace chromozomů (dostávají svůj tvar); homologní chromozomy se spojí (chromozomy jednoho páru - od matky a od otce) pomocí speciální bílkoviny a tvoří tak tzv. bivalent; jsou tedy spojeny čtyři chromatidy - dvě a dvě sesterské (klony) - a nesesterské chromatidy jsou taky různě propleteny, proto dochází ke crossing-overu a části chromozomů se rekombinují (místa, kde jsou spojeny jsou chiazmata); bílkovinné vazby zanikají a chromozomy se oddalují; nakonec se homologní chromozomy rozdělí a zanikají i chiazmata; (prostě se homologní chromozomy spojí k sobě a nastane crossing-over) Metafáze I: páry chromozomů se seřadí a připojí se na mikrotubuly dělících tělísek Anafáze I: mikrotubuly se zkracují a přitahují si k sobě celé chromozomy Telofáze I: vznikají dvě dceřiné buňky s polovičním počtem chromozomů (23 chromzomů) Druhé meiotické dělení (homotypické): Profáze II: centrioly se rozdělí a vytvoří dělící vřeténka Metafáze II: chromozomy se rovnají do roviny a napojí se na mikrotubuly Anafáze II: mikrotubuly se zkracují a rozštěpí chromozom (přitáhnou jednu sesterskou chromatidu chromozomu) Telofáze II: začne cytokineze, vytvoří se membrány a jadérka dceřiných buněk    Mitóza = vznikají dvě dceřiné buňky, které jsou diploidní (dvě sady chromozomů) a počet chromozomů v dceřiných buňkách je stejný jako počet v mateřské, jsou to tedy klony. Období mezi dvěma mitózami je interfáze. Profáze: spiralizace chromozomů (dostávají svůj typický tvar), rozpustí se jaderná membrána a jadérko, centriola se rozdělí a vytvoří dělící vřeténka (mikrotubuly) Metafáze: chromozomy se seřadí nad sebou a dělící vřeténka se na ně svými mikrotubuly připojí Anafáze: mikrotubuly se zkracují a přitahují si tak chromozomy, které se v centromeře rozdělí Telofáze: začne cytokineze (rozdělení buňky), vytvoří se jaderná membrána a jadérko dceřiných buněk   Amitóza = nekontrolovatelné dělení, nerovnoměrné rozdělení chromozomů, např. nádory   CYTOKINEZE - BUNĚČNÉ DĚLENÍ   rýhování (zaškrcení) = živočišné buňky; zaškrtí se od krajů ke středu; odstředivé dělení přehrádečné dělení = rostlinné buňky; přehrádka vzniká od středu ke kraji; dostředivé dělení pučení = prvoci, kvasinky; vytvoří se pupen, který se pak oddělí                                                                  NUKLEOVÉ KYSELINY RNA = ribonukleová kyselina je nukleová kyselina skládající se z nukleotidů navzájem propojenými kovalentními vazbami, je tvořena jedním vláknem (u některých virů ale můžou být i dvě) mRNA (messenger, informační, mediátorová): přenáší dědičnou informaci v genu a kóduje přesné pořadí aminokyselin v bílkovině; vzniká transkripcí (přepisem) z DNA a následným střihem (splicing) tRNA (transferová): přenáší aminokyseliny na správné místo ve vznikajícím polypeptidu rRNA (ribozomální): stavební jednotka ribozomu a jeho katalytické funkce, syntéza v jádře za pomoci jadérka DNA = dvouřetězcová nukleová kyselina, která v sobě nese genetickou informaci nutnou pro růst a přežití organismu. Je v jádře eukaryot nebo v cytoplazmě u prokaryot. Syntéza RNA probíhá v jádře, mitochondriích a plastidech.                                                                GENOVÁ EXPRESE Eukaryotický gen tvoří: Intron = tvoří většinu lidského genu (95%), nekóduje proteiny, jsou v posttranslačních úpravách vystřiženy (splicing). Exon = část genu, která je přepisována do mRNA a obsahuje sekvence kódující proteiny.  Prokaryotický gen nemá introny ani histony. Proces transkripce probíhá skrz operon.  Operon je několik genů po sobě v prokaryotickém chromozomu, ale jsou transkribovány společně do jedné mRNA (u eukaryot jsou geny transkribovány každý zvlášť), mají všechny jeden stejný promotor = začíná tam transkripce. Součástí operonu je operátor: represor (regulační protein) a pokud se naváže na induktor, buď transkripce začne (naváže se na operátor), nebo ne (nenaváže se na operátor).   Genová exprese je realizace genetické informace: Replikace DNA = je přenos informace z DNA do DNA. Je to tedy schopnost zajišťující dědičnost. Transkripce = přepis genetické informace DNA do mRNA na základě komplementarity; proces vytváření mRNA řídí RNA-polymeráza Translace = přenos genetického kódu mRNA do pořadí aminokyselin v polypeptidovém vláknu, probhá na ribozomech Komplementarita = Adenin se páruje s Thyminem (Uracilem v RNA) a Guanin se páruje s Cytosinem. Genetický kód je: tripletový = každá aminokyselina má trojici nukleotidů, které ji tvoří univerzální = stejný u většiny organismů degenerovaný = redundantní = dva či více nukleotidů může kódovat stejnou aminokyselinu nepřekryvný = všechny báze se čtou a nevynechávají Start kodony: AUG (metionin)Stop kodony: UGA, UAG, UAA                                                                V procesu diferenciace buňky se buňky svou stavbou přizpůsobují roli, kterou budou vykonávat. Mají stejnou genetickou výbavu, ale jen určité geny se aktivují. Například kmenové buňky kostní dřeně, ze kterých můžou vzniknout různé krvinky. Maligní transformace buněk je proces, kdy buňky ztrácí vlastnosti diferenciace, mění se jejich metabolismus a začínají se nekontrolovaně dělit a vzniká tak zhoubný (maligní) nádor = karcinom, rakovina. Buňky se šíří, často lymfatickými cestami, a vznikají nové ložiska = metastázy.Benigní nádory se nešíří a jsou většinou dobře ohraničeny, na rozdíl od maligních.
Show less
No tags specified
PASIVNÍ TRANSPORT = není potřeba energie (ATP):Difúze = proces samovolného pronikání malých molekul přes polopropustnou membránu z jedné látky do druhé a to vždy z místa vyšší koncentrace do nižší Osmóza = rozpouštědlo (nejčastěji voda) postupuje přes polopropustnou membránu z místa menší koncentrace do místa větší koncentrace (membrána je propustná pro rozpouštědlo a méně propustná pro látky); velikost osmózy je daná tlaky na obou stranách membrány (roztok může být tak hypotonický, isotonický, hypertonický) a rozdíl těchto tlaků je spouštěčem osmózy hypotonický roztok: extracelulární tlak < intracelulární tlak; voda jde do buňky (endosmóza) = plazmoptýza (hemolýza u erytrocytů) isotonický roztok: extracelulární tlak == intracelulární tlak; rovnováha, normální stav hypertonický roztok: extracelulární tlak > intracelulární tlak; voda jde ven z buňky (exosmóza) = plazmolýza, nastává plazmorhiza (smršťování buňky) Tugor = nadutost, např. rostlinám dává tugor jejich pevnost, kdežto zvadlé rostlině chybí, nebo např. napětí kůže u člověka, kdy jsou buňky naplněné tekutinou a u dehydratovaného nebo starého člověka jde vidět snížení   AKTIVNÍ TRANSPORT = přenos látek přes membránu, kdy se spotřebovává energie, takže je možné transport realizovat i proti koncentračnímu spádu (z méně koncentrovaného do více k. prostředí). Přenos zprostředkovávají specializované integrální membránové proteiny s enzymem ATPázou - iontové kanály, nebo přenašečové proteiny. Primární aktivní transport = je potřeba volné energie, přenáší se pouze jedna částice (např Na+, K+)Sekundární aktivní transport = jedna částice se transportuje pasivně a energie z tohoto gradientu (koncentračního spádu) je použita pro transport druhé částice aktivním transportem. Podle toho kolik je přenášeno částic je buď uniport (1 molekula nebo iont), nebo kotransport (dvě a více) a ten se dělí na symport (částice jsou přenášeny stejným směrem) a antiport (částice jsou přenášeny každá jiným směrem). Typickým příkladem je např. sodíkovo-draslíková pumpa = udržuje koncentraci Na (extracelulární) a K (intracelulární) - vyčerpává sodík z buňky a čerpá draslík do buňky. (Na+ K+ ATPáza)                                                                Endocytóza = energeticky i látkově náročný proces, kdy dochází k pohlcování částic z vnějšího prostředí (např. hormony, viry, protilátky, poškozené buňky, bakterie). fagocytóza = schopnost buňky pohlcovat cizorodé částice, mikroby, či poškozené buňky; buňky schopné fagocytózy se podílejí na nespecifické imunitě organismu (monocyty - největší bílé krvinky, ze kterých se vytvářejí různé typy makrofágů a leukocyty - eosinofily a neutrofily) pinocytóza = buňka přijímá extracelulární tekutinu a velmi malé částice Exocytóza = buňka vylučuje skrz membránu větší částice.                                                                METABOLISMUS = všechny katabolické i anabolické reakce v organismu, jsou regulovány, organizované, s přesnou lokalizací Anabolické reakce = syntetické; vznikají z jednodušších složitější látky; spotřebuje energii; Katabolické reakce = štěpné; vznikají ze složitějších jednodušší látky; uvolňuje energii; Amfibolické reakce = zároveň katabolické i anabolické   Metabolické dráhy = jejich úkolem je zpracovávání látek přijímaných v potravě - glukóza (glykolýza), mastné kyseliny a aminokyseliny. Glykolýza = aerobní i anaerobní zpracování glukózy, fruktózy a galaktózy na dvě molekuly pyruvátu (kyselina pyrohroznová); cytoplazma; aerobní podmínky produkují 30-32 ATP, anaerobní 2 ATP.  Krebsův cyklus (citrátový) = amfibolická metabolická dráha aerobní oxidace sacharidů, lipidů a proteinů; matrix a vnitřní membrána mitochondrií; dochází k mitochondriální syntéze ATP na vnitřní straně membrány (enzym ATP-syntáza) = oxidativní fosforylace.   Enzym funguje správně při optimální teplotě a pH. Vysoká teplota může zničit aktivní centrum enzymu (denaturace), kde se spojuje substrát a enzym; nízká teplota taky snižuje aktivitu. Extrémně nízké i vysoké pH může taky vyvolat denaturaci. Specifita enzymu = omezuje rozsah působení enzymu, rozděluje se na: substrátová specifita (enzym působí na jeden konkrétní substrát = absolutní substrátová specifita, nebo na omezenou skupinu podobných substrátů = skupinová substrátová specifita) reakční specifita (enzym katalyzuje jeden typ reakce, např. lipázy - hydrolyzují lipidy). Substrát = látka podmiňující katalytické reakce, po spojení s enzymem vznikne produkt.  Inhibitor = snižuje aktivitu enzymu. Aktivátor = zvyšuje aktivitu enzymu.   Buněčná signalizace: endokrinní (hormonální) - hormony, které putují krví a naváží se na cílový receptor buňky parakrynní - uvolňují se do extracelulární tekutiny chemické látky, které ovlivňují buňky v okolí (např. signalizace zánětu) autokrinní - látka se váže na receptor buňky, která ji vyproduktovala synaptická - nervová soustava, neurotransmitery Buď je přímým kontaktem, nebo pomocí poslů - první posel je molekula, která se váže na receptorový protein a druhý posel: cyklický adenosinmonofosfát (cAMP) = derivát ATP; většina prokaryotických i eukaryotických buněk; aktivátor proteinkinázy A - metabolismus lipidů a sacharidů, transport vody a iontů v ledvinách cyklický guanosinmonofosfát (cGMP) = derivát z GTP; v eukaryotických buňkách; aktivátor proteinkinázy G - tyčinky v sítnici (čípky jsou pro barvu, tyčinky pro vidění za šera) a kavernózní tělesa v penisu poslové od fosfatidylinositol-4,5-bifosfátu (PIP2) = proteinkináza B - buněčný cyklus, apoptóza; proteinkináza C - cytoskelet
Show less
Show full summary Hide full summary